1227
Za první dálnici na světě se označuje Vanderbilt Motor Parkway na newyorském Long Islandu. Silnice otevřená 10. října 1908 měla mimoúrovňové křížení s ostatními cestami a byla zpoplatněná. Víc než dopravě ale sloužila testování a závodění.
V Evropě je prvenství připisováno stavbě označované jako AVUS u Berlína z roku 1921. Zkratka AVUS znamená automobilová dopravní a cvičná silnice. Ale šlo stejně jako u Parkway v New Yorku vlastně jen o závodní či testovací okruh. Dnes je část této dráhy součástí dálnice A115.
Větší rozvoj dálnic nastává až ve 30. letech, i když tu první, po které se šlo někam dostat, bychom našli na starém kontinentě už v letech dvacátých.
První autobahn
Ač se na německé dálnice pějí různé ódy a občas slyšíme, že jsou nejstarší v Evropě, tak to není pravda. První dálnici na našem kontinentě otevřeli 21. září 1924 v Itálii mezi Milánem a Varese. Musíme tedy konstatovat, že autostráda předhonila autobahn, a to o celých osm let.
První dálnici v Německu otevřeli 6. srpna 1932 a nevybudoval ji neúspěšný rakouský malíř Adolf Hitler, ale primátor Kolína nad Rýnem a pozdější kancléř Konrad Adenauer. Dnes má tato dálnice číslo 555. Těžko říct, zda je to náhoda, nebo nějaká tajná šifra či vtípek. Toto číslo měl totiž ve své stranické legitimaci právě zmíněný Adolf. Nacistická propaganda se ale snažila vytvořit zdání, kterému dodnes řada lidí věří, že první dálnice budoval právě až tento pán s knírkem. Jeho NSDAP naopak ve 20. letech proti dálnicím brojila. Pokud bychom slovíčkařili, měli vlastně nacisté pravdu. Komunikace, kterou otevřel ve třicátém druhém roce Adenauer, se tehdy nazývala silnicí pro motorová vozidla. Ač se výraz autobahn v němčině objevoval už ve 20. letech, oficiálně takto stavbu pojmenovali právě až nacisté. Ti ale velkými staviteli nebyli. To, že Hitlera dodnes bereme jako otce německé dálniční sítě, je jen díky šikovné propagandě.
Ve skutečnosti se otevíraly pouze malé kousky, ale vždy tam, kde se něco dělo. Takže třeba při příležitosti hudebního festivalu v Bayreuthu otevřeli krátký úsek autobahnu u tohoto města. Zahraniční návštěvníci, kteří přijeli zpravidla vlakem, tak mohli obdivovat toto technické veledílo. Toho, že za humny končí, si ale nevšimli.
Ačkoliv již byla k dispozici stavební technika, pracovalo se ručně. Tím se v době vysoké nezaměstnanosti vytvářela pracovní místa. Dělníci přitom často pracovali v dost nelidských podmínkách, a kdo se hodil marod, mohl být stíhán za sabotáž, případně po výpovědi neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti.
Princip této „hladové zdi“ není nacistickým výmyslem. U nás ho známe už od doby Karla IV. a ve 30. letech se stejný postup použil při stavbě nového letiště v Ruzyni.
Součástí dálnic byla i odpočívadla, benzinky, autoopravny a taky telefony. Cestujícím po dálnicích bylo totiž možné zavolat. Pokud jste věděli, že váš známý nebo obchodní partner je na cestě třeba do Mnichova, zavolali jste na číslo ústředny dané dálnice a oznámili, že se potřebujete spojit s vozem té a té SPZ nebo s člověkem toho a toho jména. Obsluha benzinky měla ve středovém pásu před sjezdem k pumpě velké tabule, na které napsala křídou SPZ nebo jméno volaného člověka a kdo volá. Když si toho řidič všiml, zajel k pumpě s telefonem a ozval se zpět. Obsluha stanice zároveň dala vědět dalším benzinkám na cestě, že věc je vyřízená, a oni tak můžou vzít houbu nebo hadr a zprávu jít smazat.
A v roce 1958 se objevila také první dálniční kaple.
Nejdřív bylo slovo
Na počátku bylo slovo. To slovo bylo dálnice. Autorem českého slova dálnice je štábní kapitán Ing. Karel Chmel. Slovo se oficiálně používá od 23. prosince 1938, kdy bylo Velitelství stavby dálkových silnic přejmenováno na Generální ředitelství stavby dálnic. Do té doby se užíval buď cizí výraz autostráda, otrocký překlad německého autobahn, tedy autodráha, nebo výrazy jako národní cesta či dálková silnice.
Tyto výrazy však mají nevýhodou, že se z nich špatně tvoří odvozeniny jako třeba dálniční policie. Říkat národněcestní nebo dálkověsilniční policie by znělo dost krkolomně. Mezi zvažovanými návrhy bylo i slovo stezka. Někteří kritici chtěli vzhledem k významu dálnic pro mezinárodní dopravu zůstat u cizího výrazu autostráda.
Zatímco Němci nejdřív stavěli dálnice a pak vymýšleli, jak je oficiálně pojmenovat, my jsme to udělali obráceně. Slovo jsme měli už před druhou světovou válkou, dálnice jako stavby jsme se ale dočkali až v roce 1971. Konkrétně to bylo 12. července. Narychlo se kvůli tomu musela novelizovat i vyhláška. Zavést bylo nutné značku dálnice a pravidla pro jízdu po novém typu komunikace, i když šlo jen o 21 kilometrů dlouhý úsek od Prahy po Mirošovice.
Čtyřproudou silnici jsme ale měli už před vznikem prvního úseku D1. O celých devět let dříve se jezdilo po dnešní dálnici D7. V souvislosti s modernizací ruzyňského letiště zanikla stará chomutovská silnice z Kněževse do Prahy. Její přeložka už vznikla jako čtyřproudovka, jen ještě nebyla označená jako dálnice nebo silnice pro motorová vozidla.
Prvních sedm kilometrů mezi Ruzyní a sjezdem na Buštěhrad ale slouží řidičům už od roku 1962. Pokud bychom zabrousili do ulic měst, tak najdeme čtyřproudé komunikace ještě starší, zpravidla ale jde o silnice bez mimoúrovňových křížení. První dostavěnou dálnicí, které se i dálnice říká, tedy je skutečně D1. Nápady postavit dálnici tady byly ale již dřív. Baťa zkoušel jednu zřídit v Chřibech a přes Moravu měla vést německá exteritoriální dálnice spojující Vídeň a Wroclaw (tehdy Breslau).
České slovo dálnice proniklo i do slovenštiny, kde má ale podobu diaľnica. V maďarštině používají výraz autópálya, což je otrocky přeloženo autocesta. Slovo autocesta pak najdeme v chorvatštině. V ruštině je to avtomagistral, svůj výraz pro dálnici má i latina, a to autovia. Zatímco u nás máme dálnic dosud málo, takže jejich rušení až na šílené ekologické aktivisty nikdo nezvažuje, ve světě se už dálnice i ruší. A nemusíme jezdit nikam daleko. Začněme rovnou v Německu.
Třeba u Berlína byl zrušen kousek dálnice A115 u někdejšího přechodu mezi NDR a Západním Berlínem. U bývalého checkpointu Bravo se tak dnes můžete procházet po tělese zrušené dálnice. Před lety se tu točily některé záběry do seriálu Kobra 11.
A nedaleko Kolína nad Rýnem mezi městy Kerpen a Düren potřebovali kvůli těžbě uhlí posunout dálnici A4. Část té staré, nevyužívané, nicméně zůstala v krajině a dnes je oblíbeným místem pro všechny silniční archeology. Ti si ale nejvíc přijdou na své v USA, kde je řada zrušených highways.
Nechceme být špatnými proroky, ale třeba nás jednou čeká renaturalizace, jak se rušení odborně říká, i u našich dálnic. A tak u Pávova v lese při hledání hub či sběru borůvek budeme občas zakopávat o zarostlé kusy někdejší dálnice a vzpomínat na kolony, výmoly, řidiče jedoucí v chumelenici na letních gumách a silničáře, které zaskočil sníh.
Dálniční známky
První zemí, která zavedla dálniční nálepky, bylo v roce 1985 Švýcarsko. A mají je tam dodnes. U nás jsme začali viněty lepit v roce 1995 a poslední česká na sobě nesla letopočet 2019. V řadě zemí jako třeba v Itálii nebo Francii se za dálnice platilo od začátku jejich existence, a to na mýtnicích u nájezdů a sjezdů. S těmi se za první republiky počítalo i u nás.
Dálnice a umění
Německá krautrocková kapela Kraftwerk vydala v roce 1974 album Autobahn. Titulní skladba má 22 minut a 30 sekund a začíná zvukem startování motoru. Známým songem je Highway to hell, tedy Dálnice do pekla, od AC/DC z roku 1979. Autostráda 60 je pro změnu skladba od Věry Špinarové. Dálnice hraje ale důležitou roli i ve filmech. Třeba po německých dálnicích se honí mafiáni ve snímku Srážka (na Slovensku uveden pod názvem Autobahn: Nebezpečná rychlost) z roku 2016. V souvislosti s německými dálnicemi nesmíme opomenout seriál Kobra 11. Stavba dálnice v Československu promlouvá významně do děje snímku Hřiště, ve kterém debutoval Jiří Bartoška. Ten se pokouší uspět jako projektant s ukradeným návrhem. Nakonec ale uzná chybu a odchází právě na stavbu dálnice.
Autor: Martin Karlík
Zdroj: auto.cz